850. výročí korunovace knížete
Vladislava II. českým králem

Na těchto stránkách naleznete textovou a obrazovou dokumentaci výstavy.

Kníže Vladislav II. (vládl od roku 1140, od roku 1158 jako král Vladislav I., vzdal se trůnu v roce 1172 a zemřel v roce 1174) je bezesporu nejvýznamnější přemyslovský panovník dvanáctého století. V nástupnických zmatcích, které nastaly po smrti knížete Břetislava II. v roce 1100, se na českém knížecím stolci vystřídalo v rychlém sledu několik knížat. Stabilní a dlouholeté panování Vladislava II. přispělo k rozvoji země a položilo základy rozvoje, které český stát zaznamenal v následujícím století.

Za jeho panování prošly české země důležitými změnami. V oblasti sociální se jako nejdůležitější jeví vznik pozemkové šlechty. Tato nově vzniklá společenská vrstva čerpala svou moc z držby územních celků a přestávala být existenčně závislá na knížeti. Snaha o rozšíření pozemkového vlastnictví vedla k fenoménu, který je nazýván vnitřní kolonizace, tj. osidlování dosud neobydlených oblastí uvnitř země. Ačkoliv vrcholná fáze kolonizace proběhla až ve století třináctém, její počátky lze nalézt už ve druhé polovině dvanáctého století. V této době dochází ke stavbě prvních románských hradů. Stavebními změnami prochází i Pražský hrad a samotná Praha. V ní rostou románské domy. V závěru svého života dokončuje Vladislav svou zřejmě nejznámější stavbu – pražský kamenný most, nazvaný podle jeho druhé manželky most Juditin.

Vladislavovými významnými pomocníky byli dva církevní hodnostáři, olomoucký biskup Jindřich Zdík a pražský biskup Daniel. Kromě vzájemné domácí podpory hráli oba muži významnou roli ve Vladislavově zahraniční politice a zejména Jindřich Zdík se zasloužil i o Vladislavovo královské povýšení. Domácí scénu ovlivnil také příchod nových řeholních řádů – premonstrátů, kteří převzali některé benediktinské kláštery (například Strahov, Želiv a Hradisko u Olomouce), cisterciáků a po návratu z křížových výprav také johanitů a několika dalších rytířských řádů.

Zisk královské koruny

Zahraničně politické postavení českých zemí bylo určováno hlavně vztahem s římsko-německým císařstvím. Vladislavův osud silně poznamenaly zásahy jednoho z nejvýznamnějších císařů Fridricha I. Barbarossy. Po počátečních neshodách se stal Vladislav pevným stoupencem Fridrichovy politiky a doprovázel ho na jeho válečných výpravách do Itálie. Vladislavova podpora nebyla zadarmo, na předběžných jednáních obdržel kníže slib královského povýšení a před odjezdem do Itálie byl Vladislav z rukou Fridricha I. poprvé korunován. Podruhé proběhl korunovační ceremoniál už v dobytém Miláně, na jehož pokoření měli Čechové významný podíl.

Kromě přímých politických důsledků měly vojenské výpravy Čechů i významný kulturní přínos. Účastníci Vladislavovy křížové výpravy se setkali s vyspělou kulturou byzantského císařství, později jeho vojáci zprostředkovávali své poznatky z italských tažení.

S přibývajícím věkem se snažil Vladislav zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synovi Bedřichovi. Pokoušel se, stejně jako mnozí jeho předchůdci, nahradit stařešinský princip principem prvorozeneckým. Moc by se pak předávala pouze v rámci jedné rodiny, přecházela by z otce na syna. Proti tomu se postavili další členové přemyslovského rodu. Aby zabránil vypuknutí sporů, odstoupil Vladislav ze svého vladařského postavení v Bedřichův prospěch. Spoléhal přitom na spojenectví s císařem Barbarossou. Byl však těžce zklamán. Barbarossa předal vládu v Čechách Vladislavovu bratranci Soběslavovi II. Zlomený král se stáhl do ústraní na statky své manželky, kde o dva roky později zemřel. Nedočkal se ani opětovného nástupu Bedřicha k moci, ani vlády svého dalšího syna, Přemysla Otakara I.

Ústředním bodem raně středověké usedlosti byl obytný dům – jednoduchá pravoúhlá stavba, někdy se zahloubenou podlahou a s dřevěnou konstrukcí stěn, krytá nejspíše sedlovou střechou. Interiér domu byl střízlivý a funkční s důrazem na otopné zařízení (pec či ohniště) a na lůžko či lavici na spaní. Většina života středověkého člověka se odehrávala vně domu – na polích, v lese či na dvoře usedlosti. Tu kromě obytného domu tvořily „kletě“ (komory), chlévy a stáje, skladovací prostory na úrodu (zásobní jámy či sýpky) – tedy to, co základní zemědělský provoz vyžadoval.

Spektrum pěstovaných plodin zahrnovalo všechny obecně známé druhy, jejichž konkrétní skladba byla podřízena jak nárokům samotného zemědělce, tak stanoveným dávkám. Největší důraz byl kladen na pšenici a žito (chléb), ječmen a oves (chléb, kaše, vaření piva a krmivo pro koně), méně proso (kaše). Pestrost pozemků doplňovaly zahrady s konopím, mákem, šafránem, lnem, řepou, čočkou, hrachem, zelím… poslední jmenované bylo konzervováno a spolu s hrachem a prosem se s ním vesničané objevovali – zřejmě pravidelně – na trzích.

Usedlost zemědělců oživovala pestrá skladba zvířat. K základnímu „živému inventáři“ té doby patřil hovězí dobytek s několikanásobnou užitnou hodnotou, především jako zdroj mléka a pracovní síla k zápřahu. Ve druhé z rolí se začal objevovat i tažný „selský“ kůň. Obě zvířata byla ovšem vzdálena dnešním vyšlechtěným druhům a na první pohled bychom je odlišili od dnešních zvířat malými rozměry. Podobně bychom si nejspíše i středověké prase spletli s divokým druhem a ostatně i část svého života trávila tehdejší prasata na pastvě v lesích. Až za prasaty se objevují menší stáda ovcí (či koz) a drůbež.

Společenská skladba českého venkova je zdánlivě pestrá. Rozmanitost dobových termínů je dána různými úhly pohledu na třídění obyvatel vesnic a formy jejich závislosti. Můžeme uvažovat o svobodných sedlácích a závislých nevolnících. První skupinu odlišovalo placení dvanácti denárů, takzvané „daně z míru“ („tributum pacis“), daně a povinnosti druhé skupiny byly rozmanitější – od naturálií po vykonávání celé plejády služeb. V průběhu 12. století ubývá velmi rychle svobodných sedláků, kteří jsou panovníkem darováni nejčastěji některému z církevních ústavů či se přímo pod ochranu těchto ústavů uchylují, a venkov se postupně nivelizuje v jednolitou skupinu „poddaných“.

Odívání

Vzhled člověka českého středověku odráží do značné míry převažující slovanský původ. Dobové vyobrazení představuje Slovany v krátkých tunikách (košilích) a s charakteristickými „ovinovačkami“. Běžné jsou zřejmě bezvousé tváře a typický je především mužský účes s delší kšticí a vyholeným zátylkem („podle kastrólu“). Ani vzhled žen nebyl příliš pestrý – charakteristické byly především na skráních nošené kruhy, takzvané záušnice (žena na obrázku je nemá, není slovanského původu).

Základní „stavební buňkou“ středověkého venkova byla selská usedlost či dvůr. Existenci těchto sídlišť o jedné usedlosti označuje koncovka –ín či –ov. Častější, zejména v „polních krajích“ (podle Kosmova rozdělení oblastí osídlených Čech) byly skupiny usedlostí, nazývané dobovými prameny vesnice – „villa“, jejichž místní jména uzavírá koncovka –ice, -ovice či –any. Samotný výraz „villa“ zahrnoval i příslušný „katastr“, tedy pozemky polí, pastvin a lesů. Nad tímto pojmem znal středověk ještě další úroveň, „vicinatus“, doslova „sousedství“ či spíše „osadu“. Vicinatus byl organickým seskupením několika sousedních vesnic a jeho kořeny jsou v přirozeném vývoji zemědělského osídlení. Celý tento třístupňový systém vytvářel různě hustou sídelní síť.

Tuto přirozenou sídelní síť dělil na různě velká území nadřazený systém, pracující s termíny „circuitus“ či „praedium“. Byl ve středověkých Čechách novinkou a jeho vývoj kulminoval právě ve 12. století. Slovo „circuitus“ – obvod či „praedium“ – statek či majetek už prozrazuje jasný majetkoprávní nárok na určité území a býval velmi přesně vymezován. Často prozradí stopu takového vymezování místní jméno „Újezd“. V „lesních krajích“ často určoval hranice budoucího kolonizačního postupu, v „krajích polních“ naopak rozčleňoval původní síť vesnic v pestrou mozaiku jednotlivých statků panovníka, velmožů či církve. Jedním z výrazných projevů takových vlastnických nároků je síť kaplí a kostelů, které právě v této době začínají tvořit dominanty středověké krajiny a jejichž stavebníky byli lidé manifestující nárok na své statky.

Kostel svatého Jakuba Většího vznikl na objednávku šlechtičny Marie a jejích synů Slavibora a Pavla, snad příbuzných velmože Miroslava z Cimburka z rodu Markvarticů, zakladatele kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Význam rodu potvrzuje účast Vladislava II., jeho manželky Judity a pražského biskupa Daniela na vysvěcení kostela v roce 1165.

Kostel sv. Jakuba je typickým románským jednolodním tribunovým kostelem, výjimečný je především díky svému jižnímu průčelí se sochařskou výzdobou. Ta tvoří nejrozsáhlejší zachovaný soubor románské plastiky u nás. Ikonografické určení jednotlivých postav však není dodnes přesné. Starší literatura uvádí po stranách portálu svaté Petra (nalevo) a Pavla. Ústřední výjev představuje Ježíše Krista mezi spoluzakladateli kostela Slaviborem a Pavlem. Postava nalevo by měl být svatý Vojtěch, napravo pak svatý Václav jako rytíř a svatý Prokop. Novější badání vychází z dobového rozšíření kultu tohoto světce a poutí k apoštolovu domnělému hrobu v Santiagu de Compostela. Krista by tak nahradil svatý Jakub mezi dvěma sirotky a z rytíře by se stal Rolland, který se proslavil za bojů s Maury. Ostatní postavy prozatím nelze přesně určit.

Obchodní vztahy ve dvanáctém století charakterizuje kromě stálého používání váženého drahého kovu také již rutinní ražení mincí. Výměnný obchod byl už jen okrajovým jevem.Kromě obchodní směny byly mince používány při placení daní, dávek či pokut. Tyto nástroje byly důležitou součástí přemyslovského rozpočtu. V Čechách té doby ještě nebyly emitovány zlaté mince, hlavním platidlem byl stříbrný denár (tzv. malého střížku) o hmotnosti asi ¾ gramu. Pro vysvětlení tohoto pojmu je nutné porušit časový rámec výstavy a ponořit se hlouběji do minulosti.

Denáry velkého střížku (do r. 1050)

Nejstarší české mince začal razit kníže Boleslav I. někdy na počátku 60. let 10. století. Inspiroval se vzhledem i váhou platidel, které tehdy Čechami začaly protékat – bavorskými denáry. Tyto denáry z téměř ryzího stříbra vážily přibližně něco přes jeden gram a měly průměr asi 20 mm. Proto jsou také nazývány denáry velkého střížku. Jejich jednoduchá stylizovaná obrazová náplň představující tradiční křesťanskou symboliku se průběžně měnila, stejně tak opisy a nápisy. Mezi nejpočetnější denáry velkého střížku patří mince Boleslava II. s obrazem převzatým z anglických ražeb krále Ethelreda II. Mince stejných parametrů pak vydávali i všichni synové Boleslava II. (Boleslav III., Oldřich a Jaromír), mělnická kněžna Emma, kníže Vladivoj a Slavníkovec Soběslav.

Denáry malého střížku (po r. 1050)

Se změnou státní struktury a pod vlivem okolních zemí přistoupil kolem roku 1050 kníže Břetislav I. k mincovní reformě. Nahradil dosavadní váhovou jednotku – tzv. karlovskou libru o hmotnosti 408 g tzv. severskou markou (210 gramů), z níž bylo raženo 200 denárů o průměru přibližně 10 mm (proto označení malý střížek). Obrazová náplň denárů malého střížku se postupně rozvíjela a na počátku dvanáctého století dosáhla svého vrcholu. Mincovní výjevy dodnes udivují svou pestrostí, živostí a plasticitou.

Vladislav II., podobně jako jeho předchůdci, použil mince i k  politickým proklamacím. Svou královskou korunovaci připomněl scénou s korunovačním výjevem, vydal též mince s jednoznačným nápisem VLADISLAV REX/IUDITA REGINA, možná inspirované vzorem převzatým z milánské mince Fridricha I. Barbarossy. Je zajímavé, že pro své državy v Budyšínsku a v Lužici nechávali Přemyslovci emitovat jiné typy jednostranných mincí z tenkého stříbrného plechu, tzv. brakteáty. V Čechách byly tyto ražby zavedeny až v době vlády Přemysla Otakara I.

Přes rozvíjející se obrazovou invenci na těchto ražbách nastalo postupné zhoršování jejich ryzosti jako prostředek vyšších zisků samotného panovníka z mincovní činnosti. Zvyšování podílu nehodnotné mědi ale naopak významně snižovalo hodnotu mince. Z jedné marky stříbra bylo v dobách největšího kořistění knížete z mincovního práva (tzv. regálu) vyraženo dokonce více než tisíc denárů, což dokumentují dochované kusy, mnohdy zcela měděné. Podle kronikáře Kosmy z doby o málo starší bylo obyvatelstvo nuceno k povinné výměně staré, kvalitnější mince za novou s nižší ryzostí. Toto zneužití vydavatelského práva peněz bylo nazýváno renovatio monetae (obnova mince). Právě nízká kvalita stříbra a vzrůstající nedůvěra k této měně vedla koncem dvanáctého století k zavedení zcela nové mince podle míšeňských vzorů – kvalitních brakteátů.

Kupní síla denárů malého střížku se postupem doby měnila.
Přibližná cena některých komodit byla následující:
vůl - 268 denárů,
kráva - 168 denárů,
prase - 84 denárů,
ovce - 22 denárů,
otrok - 300 denárů (cena otrokyně byla dvojnásobná)
Za povšimnutí stojí porovnání ceny tažného zvířete a otroka. Jsou přibližně shodné.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově, jeden z nejdůležitějších klášterů řádu řeholních kanovníků z Prémontré v českých zemích i ve světě, vděčí za svůj vznik především péči knížete, od roku 1158 krále Vladislava  II. a olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Její latinský název je „Mons Sion“ – za tento název vděčí řečenému biskupu Jindřichu Zdíkovi, jemuž strahovský pahorek připomínal horu Sion v Jeruzalémě, jak ji znal ze své pouti do Svaté země. První osazení Strahova tvořila skupina řeholníků – kanovníků pod vedením Blažeje. Tento pokus se nezdařil, a tak dle rozhodnutí generální kapituly premonstrátů byla na Zdíkovu žádost poslána zakladatelská kolonie bratří ze Steinfeldu v Porýní pod vedením prvního strahovského opata Giezona; stalo se tak roku 1143.

Ze Strahova bylo založeno několik dalších premonstrátských kanonií, například Litomyšl, Louka u Znojma a Teplá; do péče strahovského opata spadaly také premonstrátky v Doksanech. Kněží strahovské kanonie působili a působí dodnes v různých službách církve a věřícího lidu jako duchovní správcové, pak také v různých oblastech vědy a kultury. Navzdory různým a mnohým těžkostem v době nedávno minulé i dávné Strahov zůstává místem Boží chvály a slavení svátostí, především Eucharistie, střediskem péče o Boží lid, místem kajícnosti a úcty Panny Marie.

Juditin most

Spojení obou břehů pražské aglomerace se stalo Vladislavovým „císařským dílem“
(výrazem Opus imperiale nazval stavbu kronikář Vincentius). Most, který mohly používat i těžké povozy, nesporně přispěl k rozvoji královského sídelního města. Řeku překonával o několik metrů po proudu níže, než je současný Karlův most. Z celé stavby se dochoval pouze jeden mostní oblouk a část dlažby, zbytky dalších pilířů jsou ukryty na dně řeky Vltavy.

Ve Vladislavově době představovaly fortifikační stavby raně středověké hrady, dnes zvané hradiště. Ta plnila roli správních center přemyslovského státu a sloužila jako sídlo knížete, popřípadě knížetem jmenovaného správce – kastelána. Tito hodnostáři sídlili v centrální části (akropoli), zatímco zbytek areálu byl vyhrazen pro hospodářský život obyvatel hradiště. Centrální objekty (např. Pražský hrad, Vyšehrad či Mělník) mohly mít již i zděnou jinou než sakrální zástavbu (palác, opevnění). Mezi archeologicky zkoumaná hradiště 12. století patří mimo zmíněné centrální lokality areál sv. Jiří v Kouřimi a Bílina.

Výjimečné postavení mezi hradišti zaujímal „po způsobu latinských měst“ přestavěný Pražský hrad. Po románské přestavbě, kterou zahájil kníže Soběslav I. v roce 1135, disponoval Hrad kamennou hradbou s věžicemi, několika obytnými věžemi (Černá, Bílá, a Jižní, Purkrabská a Biskupská) a velkolepým zděným palácem. Ve své době představoval ve střední Evropě objekt zcela výjimečné kvality.

Nejstarší kamenné hrady

V průběhu dvanáctého století se začaly v českých zemích ojediněle objevovat typologicky nové stavby – kamenné románské hrady. Nejstarší z nich je Přimda nedaleko Rozvadova, s mohutnou obytnou věží, vystavěná protiprávně německým stavebníkem. Vladislav I. hrad záhy po jeho dokončení dobyl a začlenil do obranného systému země. Na Přimdě byl vězněn oponent Vladislava II., budoucí kníže Soběslav II. K nejstarším kamenným hradům patří také biskupský hrad v Roudnici nad Labem. Z jeho románské podoby se dochovala část věžicemi zpevněného paláce. Stavebně historický průzkum dokládá, že biskupské sídlo vznikalo v návaznosti na románskou přestavbu Pražského hradu.

Kutná hora – Sedlec

Cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné Hory se stal první fundací tohoto řádu na našem území. V roce 1142 si mnichy z bavorského kláštera ve Waldsassen pozval na své statky český velmož Miroslav z Cimburka z rodu Markvarticů. Stalo se tak s povolením českého knížete Vladislava II., pražského biskupa Ottona a na přímluvu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Mniši si zde postavili románskou baziliku zasvěcenou Panně Marii, kterou nechal opat Heidenreich (opatem 1282 až 1320) strhnout a vystavěl na jejím místě první kostel katedrálního typu v Čechách a velké části střední Evropy. Celý klášterní areál byl za husitských bouří poničen, do jeho současné podoby byl počátkem 18. století upraven ve stylu barokní gotiky Janem Blažejem Santini-Aichlem.
V nedávné době byl u rizalitu na jižní straně barokního nádvoří určen jeho románský původ. Jedná se o tribunový kostelík, starší než klášter, který patrně velmož Miroslav věnoval první komunitě cisterciáků pozvaných na naše území. Po výstavbě nového kostela a konventu sloužil kostelík jako opatská kaple.

Teplice

Podle Vincentiovy a Jarlochovy zprávy založila mezi léty 1160-67 manželka krále Vladislava II. královna Judita v Teplicích klášter benediktinek. Z této doby zůstalo zachováno tzv. Východní křídlo současného zámku s původními románskými okny v kvádříkovém zdivu. Archeologický výzkum odkryl také základy románské baziliky.

Želiv

Klášter v Želivě založil Soběslav I. v roce 1139 jako benediktinskou fundaci. Ti byli o deset let později vystřídání premonstráty z porýnského Steinfeldu v čele s opatem Gotšalkem. Nejstarší kostel se zřejmě nacházel v místě současného hřbitovního chrámu sv. Petra a Pavla a sloužil patrně okolním osadníkům. Konventní chrám P. Marie stál v místě dnešního svatostánku. Zachovaly se z něj pilíře základů a zbytky zdiva. Konvent ve třináctém století několikrát vyhořel a postupné opravy a přestavby zcela zakryly původní románské stavební prvky.

Když v roce 1928 byly vyzvednuty obsahy rakví z královské hrobky v katedrále sv. Víta, nález vzbudil značnou pozornost. Především soubor pozůstatků středověkých oděvů, který obsahoval asi 350 textilních fragmentů, na nichž se uplatňuje přibližně 35 různých vzorů. Tkaniny jsou až na jednu výjimku gotické, což odpovídá známým údajům o těch, kteří byli do královské hrobky pohřbeni. Starší jsou pouze dvě hedvábné textilie. Je tedy zřejmé, že musely mít jiný osud.
První látka, tzv. samitum, je zdobena pravidelnými řadami od sebe oddělených medailónů. V medailónech je strom života, po obou stranách dva těly od sebe a hlavami k sobě obrácení ptáci. Tuto tkaninu lze interpretovat jako sicilskou z 2. poloviny 12. století. Druhá látka byla utkána kombinací několika vazeb – rypsů a několika druhů keprů, které tvoří drobné kosočtverce, klikatky a pruhy. Výsledný desén tkaniny – čtverce a obdélníky jsou však tvořeny i různobarevnými útkovými nitěmi. Drobný geometrický vzor je typický především pro Španělsko v 12. a hlavně v 13. století, takto je tedy možno druhou textilii datovat.
Jak se však dvě románské látky jihoevropské provenience dostaly do královské krypty?

Když byla v roce 1928 na Pražském hradě dokončována dostavba svatovítské katedrály, byla hrobka nově upravena. Vedle rakví se jmény osobností známých z historických pramenů se v kryptě nalézaly i dvě rakve postrádající nápis. Zjistilo se, že v jedné spočíval malý Václav, syn Karla IV., druhá byla sběrná. V ní se vedle části ostatků, které přináležely jedné z žen Karla IV., nacházely i ostatky dvou neznámých mužů.

Ve starých písemných zprávách se však zmiňuje i zdobná truhla, v níž se ostatky neznámých mužů (anebo jednoho z nich) pravděpodobně před tím, než byly přendány do sběrné rakve, nacházely. V roce 1863 byla tato schrána předána Národnímu muzeu v Praze, nedávno však byla dlouhodobě zapůjčena do stálé expozice Příběh Pražského hradu. Korpus truhly je tvořen deskami z cizokrajného dřeva, pokrytými červeným pergamenem zdobeným cínovanými hřebíčky do motivů palmet. Truhlu lze datovat do poslední třetiny 12. století, byla zhotovena v jižní Itálii, zřejmě na Sicílii.

Z datace památek tedy vyplývá, že v královské hrobce byli pohřbeny i další osoby, zřejmě Přemyslovci. Při porovnání s písemnými zprávami je pravděpodobné, že jednou z nich byl český kníže Konrád II. Ota, který podlehl v roce 1191, když pomáhal císaři Jindřichovi VI. v bojích, morové nákaze u Neapole. Panovníkovo tělo bylo pochováno v Monte Cassinu, podle Jarlochovy kroniky však byly kosti převezeny do Prahy. Přibík Pulkava z Radenína upřesňuje, že byly pohřbeny v kostele sv. Víta. Na cestu z Itálie mohly být ostatky obaleny do dvou románských látek a s nimi vloženy do truhly. Datace i provenience všech tří předmětů to umožňuje. Po přenosu mohla být truhla postavena v bazilice sv. Víta. Ostatky Konráda II. Oty byly potom přeneseny do královské krypty.